Párkrát jsem se snažila zase zhubnout, ale tenkrát mi to bylo víceméně jedno a já věděla vlastně už na začátku, že je celý proces předurčen k neúspěchu. Možná jsem chtěla, ale nebyla jsem ochotna si to srovnat v hlavě a opravdu se rozhodnout, naladit se. Až přibývající problémy a moje osobní nepohodlí mě dokopali. Kdaž se skoro nevejdete do sedačky v kině , a já tak ráda chodím do kina. Když si raději v dopravních prostředcích sedáte na jednosedadlo, protože tam nikomu nevadí, že mu přetékáte na jeho místo. Když vám cesta na autobus trvá o minutu dýl, jste zadýchaní a vlastně se plazíte jako šnek. Když Vlastně ve volnu neděláte nic jiného než, že spíte, protože tělo je rádo, že zvládne odnést vás do práce, tam přežít a zase zpět. Když raději zanevřete na kamarády, protože se bojíte, co by řekli, že jste zase něco přibrali, že se nevyrovnáte jejich aktivitám (nijak náročným). Když vám kadeřnice řekne, že vám vypadávají vlasy, prý jestli stres, ne, to jen to co "žeru".

Včera to byl týden, co jsem se do toho obula s novou vervou. Na konci dubna má kamarádka rozlučku se svobodou, trochu akčnější, a já tam nechci být za ocásek, co potřebuje resuscitační péči. Chci se líbit sama sobě, protože pak se budu líbit i ostatním. Je to týden. Ten jídelníček dělá fakt divy. Nejsem unavená. Nemám hlad. Nemám chutě. Dobře spím. Neprospím celý den, jen tedka nevím, co s tím časem, tak jsem zase vyhrabala staré koníčky. Hezky pomalu. Žádný spěch. 

Je mi líp. Cítím se líp ...